malá Slovenská odysea

25. února 2008 v 11:26 | fobbi |  Slovensko
Následující příspěvek si neklade za cíl filozofovat, kritizovat a radit, je pouze kolekcí postřehů a zážitků jednoho člověka s fotoaparátem a jako takový by měl být laskavým čtenářem vnímán.
Poté co akce stěhování mostu nad Dyjí a vzápětí jihomoravské povodně 2006, epizoda 2 zničily první týden mé letošní dovolené, staly se dny na přelomu července a srpna první příležitostí splnit si svůj sen o slovenském putování kolem kolejí. Poslední červencovou neděli jsem tak nasedl do auta, abych vyjel na první den šotovýpravy.
Ta začala poslední červencovou neděli přesunem na trase Břeclav - Trenčín - Žilina. Před Žilinou mě zaujala nedostavěná dálnice, která posloužila jako fotostanoviště. Maje z VLAKY.NET v paměti zprávu o konvoji z Polska, ladil jsem nedělní plán tak, abych byl ve správný čas na trase mezi Strečnem a cílovou stanicí Vrútky. V kulise neustálého dunění aut na silničním tahu jsem čekal u posledního tunelu na konvoj. Sice v jeho čele neměl být parní stroj, dým se měl skrývat ve stínů sběračů bobiny, ale i tak to byla pro mě výzva, udělat snímek. A zatímco čas běžel, trápil jsem své ESP, aby mi napovědělo, zda se příjezdu konvoje dočkám. Jenže ESP mlčelo jako zařezané a tak v obavě, abych tam neusnul navěky, nezbylo, než sáhnout po ESK a můj telefon zkazil siestu jednomu ctěnému členovi klubu. Po několika minutkách následovala promptní reakce, konvoj teprve opouští stanici Skalité. Zatímco mi hlavou letěla myšlenka, že ESP je k ničemu, pokud nefunguje ESK, bleskově jsem počítal. Výsledek? Konvoj pode mnou projede za nefotitelných podmínek, takže odjezd.
Zatímco jsem zdolával poslední kilometry k rodině, byl čas na malou bilanci. Přibyly první fotky a poznatek, že bez přátel a ochotných lidí je každý z nás nahraný.
Další den měl plánovanou mezihru na zastávce Dedinky. Vyrážím směr Diviaky - Banská Bystrica - Brezno - Červená skala - Dedinky. A jestliže jsem si večer předtím přečetl v novinách materiál o Romech, sbírajících borůvky v chráněných lokalitách Tater, netušil jsem, kolik jich cestou potkám. Slova o tom, že zásluhou sběračů se pak nedostává medvědům potravy a je jich proto tolik vidět v blízkosti obydlí, se mi vybavila při každém setkání s nimi, a nebylo jich málo. Začalo to už za Breznem a původně plánovanou zastávku v Telgártu jsem po setkání s několika skupinami, ochotných pro mé zastavení nejen ukázat své zboží, ale bezmála se vrhnout pod kola auta, nakonec ruším. Zastávkou jsou proto až Dedinky a já čekám na hřbitově nad vodou, až ze zatáčky vyjede Horehronec. Když ale čas pravidelného příjezdu dávno utekl a vlak stále nikde, znejistěl jsem. Sakra, je to jednokolejka, může se dít cokoliv. A na Stratené jsem potkal konvoj pracovního vlaku. Takže není náhodou výluka? A mé ESP mi odmítá cokoliv prozradit. Takže… opět telefon a opět ESK. Jen tak se dozvídám, že výluka není žádná, jen dlouho očekávaný vlak nabral asi čtyřicet minut zpoždění. Nakonec ale přeci jen přijel a já fotím. Bohužel, ne v kvalitě podle mých představ, a tak čekám ještě na osobní vlak v podobě sólo motoru.
Po focení v opravdu nádherném a romantickém prostředí se přesouvám zpět do civilizace. V Popradu se mám setkat s dalším vlakoneťáckým šílencem. Zásluhou GG-1 mám možnost nahlédnout do tajemných zákoutí depa. Smutný pohled na soustředění motorů řady 850 alespoň trochu kompenzuje zpráva, že snad uniknou šrotu a najdou nové využití. Žel, zřejmě ne na slovenských kolejích. No uvidíme, jak to vše dopadne. Když už se mé nohy a vše další kolébaly depem, nebylo možné obejít halu, kde nuceně odpočívá modrá chlouba 477.013. No tedy modrá… Na kotli převládal červený odstín základní barvy, neklamné znamení léčebného procesu ve prospěch zachování stroje. S tichou závistí mi proletěla hlavou čísla, jako například 475.1142, 354.1217, 498.106 a další, symbolizující vychladlé stroje s propadlými kotli. GG-1 si ještě našel čas na kus řeči u kávy a pak, zatímco on odcestoval za svými povinnostmi, já vyrazil zpět ke kolejím. Nedaleko Svitu jsem již před lety fotil, když jsem ale chtěl zastavit u druhého oblíbeného místa, déšť mé plány zhatil. Tak jsem se přesunul na Štrbu. Zatímco se počasí zase trochu uklidnilo, porozhlédl jsem se po místech na focení. Výsledkem bylo několik snímků v okolí zastávky Tatranská Štrba. Bohužel, počasí se mnou vykopalo válečnou sekyru a z tatranského panorama zbylo jen několik obrysů
Pak přišel čas na hledání noclehu. V penzionu v sousedství silnice u štrbské stanice asi nepovažovali jediného zákazníka za důvod jej ubytovat a tak druhá zastávka byla na nedalekém motelu. Ještě dnes rád vzpomínám na služby, které mi tam nabídli. Opravdu spokojenost.
Po snídaní odjíždím za dalšími záběry ani dnes není důvod k radosti. "Tatranské končiare" se stydlivě schovávají v mracích, jen občas některý vykoukne. Bohužel, výsledek je na míle vzdálený mým představám a tak jsem spokojen jen tím, že se v ušmudlaném počasí proti mně batolí 350.011. A protože má namířeno do Košic, vím, že ji potkám ještě jednou. Než se tak stane, přesouvám se k obci Bešeňová. Někde jsem viděl odtud fotku a udělalo to na mě dojem. Tak jsem se kolem oblouků trati trochu zabydlel a vystřídal hned několik možných míst, ze kterých jsem doufal v slušné fotky. Podvečer mě zastihl při přesunu k rodině. Ale ještě jsem si neodpustil zastavení u Kraľovan. Úplně poslední záběr dne vznikl nad zastávkou Ratkovo, už v zoufalých světelných podmínkách. Původně jsem chtěl ten snímek vymazat. Je špatný. Hodně špatný. Ale nakonec mi to nedalo a přežil. I přes zoufalou kvalitu v sobě něco má. Snad vás neurazí.
Další noc opět trávím u rodiny, abych ráno vyjel zpět. Ratkovo, Vrútky, další snímky přibývají na kartu. Jenže se blíží okamžik odjezdu. Jedu dřív, protože na tento výlet mám v plánu ještě jeden bonus. Už jako dítě jsem cestou k rodičům mezi Novým Mestom nad Váhom a křižovatkou tahu do Žiliny s trasou Uherský Brod - Prievidza upřeně hleděl na koleje, kde tehdy ještě řádily sergeje a brejlovce. Oblouk, kterým trať obchází kopec mezi stanicemi Melčice a Trenčianské Bohuslavice, byl už tehdy pro mě zajímavý a tentokrát jsem se rozhodl tam fotit. Rozhodnutí bylo snadné, ne tak cesta nahoru. A když jsem se vyšplhal, vidím nahoře hromadu slámy. Z druhé strany tam vedla cesta. No nic, zkušenost pro příště. Druhým experimentem byl pokus dostat do jednoho obrázku panorama Beckova a vlaku na trati. Žel, slunce se již ukrylo za horizont a tak tato scenérie zůstává v kapitole další plány.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama